V současné ruštině je 33 písmen (10 samohlásek, 21 souhláska a 2 znaky):

• Аа арбуз meloun
• Бб банан banán
• Вв волк vlk
• Гг гусь husa
• Дд дом dům
• Ее енот mýval
• Ёё ёж ježek
• Жж жук brouk
• Зз заяц zajíc
• Ии игла jehla
• Йй йогурт jogurt
• Кк кот kocour
• Лл лук cibule
• Мм мышь myš
• Нн ножницы nůžky
• Оо облако oblak
• Пп помидор rajče
• Рр робот robot
• Сс стул židle
• Тт топор sekera
• Уу утка kachna
• Фф фонарь reflektor
• Хх хомяк křeček
• Цц цыплёнок kuře
• Чч часы hodiny
• Шш шар koule
• Щщ щётка kartáč
• Ъъ объявление inzerát
• Ыы рыба ryba
• Ьь соль sůl
• Ээ экскаватор rypadlo
• Юю юбка sukně
• Яя яблоко jablko

Slova jsou složena ze slabik. Slabiky se skládají z písmen, která označují samohlásky a souhlásky. V jednoslabičných slovech zní přízvučné samohlásky tak, jak se nazývají v abecedě.

Přízvuk je zdůraznění hlásky nebo celého slova větší silou hlasu. V učebnicích a slovnících se ve slovech složených označují přízvuky speciálním znakem, který je umístěn nad hláskou. V jednoslovných výrazech se přízvuk neoznačuje.

Slabika pod přízvukem se nazývá přízvučná a vyslovuje se s větší silou než ostatní slabiky ve slově. Slabiky za přízvučnou slabikou se vyslovují slaběji a krátce. V těchto zní zvuky [а] a [о] nevýrazně, jako velice krátká hláska [а].

V ruštině má přízvuk několik funkcí. Jedna z nich je funkce odlišení smyslu, tzn. že přízvuk pomáhá rozlišovat význam slov.

V ruštině existují slova, která se stejně píší, ale jinak vyslovují (nejčastější příčinou tohoto jevu je přízvuk). Tato slova se označují jako homografy:

V ruštině se některá písmena vyslovují jinak než se píší. Je to způsobeno zákony fonetiky. Změna zvuků v nepřízvučné pozici se nazývá redukce.

V přízvučných slabikách označují písmena а a о zvuky [а] a [о]:

Ve slabikách před přízvučnou slabikou a na úplném začátku slova bez přízvuku označují písmena а a о zvuk, který zní jako krátký zvuk [а]:

Ve slabikách po přízvučné slabice označují písmena а a о zvuk, který zní nejasně, jako velmi krátký zvuk [а]:

Na začátku slova se nepřízvučná samohláska О vyslovuje jako zvuk [а]:

V ruštině odlišujeme znělé (s tónem - zvukem) a neznělé souhlásky (jen s šumem). 12 z nich tvoří pár znělých/neznělých:

Párové znělé souhlásky se na konci slov vyslovují jako jim odpovídající neznělé:

Párové znělé souhlásky, které jsou uprostřed slova před neznělými souhláskami, ztrácejí svou zvučnost, tzn. vyslovují se jako jejich párové neznělé souhlásky:

Neznělé párové souhlásky, které jsou uprostřed slova před znělými souhláskami, získávají zvučnost, tzn. vyslovují se jako jejich párové znělé souhlásky:

Předložka в, pokud se nachází před slovem začínajícím na neznělou souhlásku, se stává neznělou a vyslovuje se jako [ф]:

Předložka с, pokud se nachází před slovem začínajícím na znělou souhlásku (s výjimkou в), se stává znělou a vyslovuje se jako з:

Koncovky zvratných sloves ться nebo тся vyslovujeme jako [ца]:

Koncovky –ого / -его v ukazovacích zájmenech a přídavných jménech čteme jako [ова] / [аво] / [ава] - [ева]:

Hlásky е, ё, ю, я se nazývají jotované, protože při jejich vyslovování slyšíme 2 zvuky spojené s [й]:

Avšak ve slovech po souhláskách s přízvukem označuje základní zvuk:

V nepřízvučné pozici v první slabice před přízvukem označují písmena е a я zvuk blízký и [и^э].

Písmena е, ё, ю, я, písmeno и a písmeno ь (měkký znak), které neoznačuje žádnou hlásku a slouží pouze k tomu, aby označilo měkkou výslovnost, ukazují, že souhláska před nimi se vyslovuje jako měkká, např.: [д'] / [d'], [т'] / [t'], [м'] / [m'], [н'] / [n'] atd.

Písmena е, ё, ю, я se mohou nacházet ve slovech na místě:

1. po souhláskách;
2. na začátku slova (přízvučném i nepřízvučném);
3. po samohláskách (přízvučných i nepřízvučných);
4. po měkkém ( ь ) a tvrdém znaku (ъ).

Na začátku slova po samohláskách a po tvrdém (ъ) a měkkém (ь) písmenu е, ё, ю, я s přízvukem, označují dvě hlásky, které se svou výslovností blíží daným hláskám na začátku některých slov v angličtině:

Na začátku slova v nepřízvučné pozici označují písmena е a я zvuk blízký kombinaci й a и [йи^э].

Po dělicím tvrdém (ъ) a dělicím měkkém (ь) znaku písmena е, ё, ю, я označují dvě hlásky. Dělicí měkký znak se píše uprostřed slova a nikdy se nepíše po předponách. Tento znak se může také psát před и, pak písmeno čteme jako [йи] nebo [yi]:

Dělicí ъ se píše ve slovech pouze po předponách, které jsou zakončeny souhláskou před kořenem slova, který začíná na е, ё, ю, я. Zde patří složená slova s první částí двух-, трёх-, четырёх-, сверх-, меж-:

Ve slovech bývá písmeno ё vždy přízvučné.

Písmeno Ж - [ж] / [zh], [g], [j], [ʒ] označuje hlásku, kterou slyšíme v anglickém slově garage ['gærɑ:ʒ].

Po písmenech ж, ш, ц se vždy píše písmeno и, vyslovuje se však tvrdě:

Ruská hláska [и] se podobá anglické hlásce [i:] ve slově cheese [tʃiːz]. Abychom vyslovili hlásku [и], musíme jazyk směřovat dopředu a dotknout se jeho špičkou dolních zubů. Během vyslovování [и] pomáhá, pokud se usmějeme. Souhláska před и se čte měkce.

Písmeno Й, й označuje hlásku, která se podobá anglické hlásce na začátku slova York [jɔːk] nebo yoghurt [ˈjoʊɡr̩t]. Toto písmeno je v ruských slovech vždy uprostřed slova po samohlásce nebo na konci slova ( мой (= můj) , май (= květen) , майка (= tričko) , ve slovech přejatých je nejčastěji buď na začátku nebo uprostřed slova ( йод (= jód) , йогурт (= jogurt) , майор (= major) ).

Slovo вот (= hle) v ruských větách bývá obvykle na začátku věty a má význam "zde je, zde vidíte". Slovo вот (= hle) se vždy vyslovuje s вот.

Zájmeno он (= on) a spojka но (= no) se vždy vyslovují s [о], i když na ně nepadá přízvuk ve větě.

Písmeno ы označuje zvuk [ы]. Nikdy se nepíše na začátku slova.

Při vyslovování této hlásky celý jazyk stáhneme dozadu a napneme zadní část jazyka. Špička jazyka se už nedotýká dolních zubů, jako při vyslovování hlásky [и], ale směřuje dozadu. Rty jsou více zavřené, než při vyslovování hlásky [и] a během vyslovování [ы] se už neusmíváme. Nejjednodušším cvičením, které nám pomůže s vyslovováním ruské hlásky [ы] je stisknout tužku pomocí zubů. Uchopte tužku zuby a snažte se vyslovit [и]. A nyní se pokuste vyslovit stejnou hlásku, aniž byste se dotkli tužky jazykem. Získáváme [ы]. Zapamatujte si to, a opakujte bez tužky. Před hláskou ы se souhláska vždy vyslovuje jako tvrdá.

Písmeno ц - [ц] / [ts] / [tz] označuje hlásku, podobající se hlásce, kterou slyšíme na začátku anglického slova tsunami [tsu:'na:mi].

Po písmenu ц, ж, ш se vždy píše písmeno и, s výjimkou několika slov, ve kterých se po písmenu ц píše ы:

Písmeno ч označuje hlásku [tʃ], která se podobá hlásce na začátku anglického slova cheese [tʃi:z] nebo jména Charley [tʃa:li].

Písmeno ч vždy označuje měkkou hlásku. Podle pravidel se po ч vždy píše а a у, nikdy ne я a ю (s výjimkou několika slov).

Kombinace ч se souhláskou dává různé zvuky:

Zvuk označovaný písmenem щ se vyslovuje jako dlouhé měkké ш [ш’:] / [ʃ’:] / [shсh].

Písmeno щ, stejně jako písmeno ч, označuje vždy měkkou hlásku. Tradičně se po nich vždy píše а a у, nikdy ne я a ю (s výjimkou několika slov).

Písmeno э se nejčastěji píše na začátku přejatých a některých ruských slov: это (= toto) , эта (= tato) , этот (= tento) , Эмма (= Emma) .

Ukazovací zájmena это (= toto) , эта (= tato) , этот (= tento) , та (= jakési) , тот (= ten) , то (= někdo) apod. slouží k označení daného předmětu, vlastnosti, počtu atd. mezi jinými předměty, vlastnostmi atd. Když ukazujeme na předmět, říkáme: «Это …» . Tato zájmena také vyjadřují další informace o objektu, např. jeho rod nebo číslo: эта žen., этот muž., это stř., эти mn. č. atd.

V ruštině se vyskytují slova, která se shodují způsobem psaní a výslovnosti, ale která mají různé významy. Taková slova se nazývají homonyma:

V ruském jazyce se objevují homoformy, jedná se o slova, která stejně zní pouze v některých gramatických formách, ale často jsou to jiné slovní druhy:

V ruštině se rozlišuje pět základních typů intonačních konstrukcí (IK): IK-1, IK-2, IK-3, IK-4, IK-5.

Ve všech typech IK můžeme vydělit tři části: přízvučnou, předpřízvučnou a popřízvučnou.

Přízvučná část na jedné slabice je centrem intonační konstrukce (IK), protože zde dochází k významné změně zvuku. Části před a za přízvukem mohou být různě dlouhé nebo mohou ve větě chybět.

IK 1 je typická pro věty oznamovací v neutrálních sděleních. Pro IK 1 je charakteristické snížení tónu na přízvučné části věty. Toto snížení může být náhlé nebo mírné. Část předcházející přízvučné části mluvčí vyslovuje neutrálním středním tónem. Jádro IK 1 se vždy nachází na slově, které vyjadřuje příjemci neznámou část výpovědi.

Například věta Таня пишет письмо. (= Táňa píše dopis.) se dá přečíst různě:

IK 2 je typická pro tázací věty s tázacím slovem ( кто (= kdo) , что (= co) , где (= kde) , куда (= kam) , откуда (= odkud) , почему (= proč) , зачем (= proč) atd.). Jádro IK 2 se obvykle nachází na tázacím slově nebo na slově, které upřesňuje to, na co se mluvčí ptá. Část předcházející přízvučné části se u IK 2 vyslovuje středním tónem nebo mírně zvýšeným hlasem. Přízvučná část se obvykle vyslovuje mírně zvýšeným tónem a s mírně zvýšeným důrazem na slovní přízvuk. V části následující po přízvučné části se tón snižuje, stejně jako u IK 1.

Například větu Кому ты пишешь? (= Komu píšeš?) je možné číst jako:

IK 3 je charakteristická pro tázací větu bez tázacího slova. Přízvučná část začíná vyšším tónem než část předcházející přízvučné části a zvyšuje se s každou slabikou. V části po přízvučné části se tón snižuje níže než střední úroveň, zvýšení tónu zde není přípustné. V tázacích větách bez tázacího slova jádro IK vždy upřesňuje to, na co se ptáme.

Například větu Таня пишет письмо? (= Táňa píše dopis?) lze přečíst:

IK 4 je charakteristická pro neúplnou tázací větu se stupňovací spojkou а ( А вы? (= A vy?) , А Светлана? (= A Světlana?) , А дети? (= A děti?) ). Část předcházející přízvučné části má střední tón, občas s mírným snížením, zejména před přízvučnou částí (jádrem IK). Pokud je přízvučná část na konci, tón začíná níže než jeho střední úroveň a zvyšuje se s každou slabikou. Pokud IK 4 obsahuje část po přízvučné části, pak se přízvučná část vyslovuje sníženým tónem a část po ní vyrovnaným zvyšováním tónu. Přízvučná a poslední nepřízvučná hláska může být roztažená.

Například:

Například:

IK 5 je charakteristická pro hodnotící věty se zájmeny a zájmennými příslovci. Část předcházející přízvučné části se u IK 5 vyslovuje v tónu střední úrovně. Tato část je většinou krátká, protože intonační jádro se zpravidla nachází na zájmenu nebo na zájmenném příslovci. V přízvučné části se tón zvyšuje nad střední úroveň, podobně jako u IK 2, se hlavní člen prodlužuje. Zvýšený tón je i na části za intonačním jádrem. Na posledním slově se tón snižuje pod střední úroveň. Rychlost řeči u IK 5 může být zpomalená.

Například: