Syntax / Gramatika

Syntax

Syntax je část jazykovědy, která se zabývá slovními spojeními a větami.

Ze slov a slovních spojení se tvoří věty.

Věta je jednou ze základních jednotek jazyka a základní jednotkou syntaxe. Pomocí věty vyjadřujeme své myšlenky a pocity a obracíme se jeden k druhému s otázkami, radami, žádostmi a příkazy.

Věta je slovo nebo několik slov, která vyjadřují nějaké sdělení, otázku nebo pobídku (příkaz, rada, prosba). Věta má charakteristickou intonaci a je samostatnou výpovědí.

Věta má gramatický základ, složený ze základních větných členů (podmětu a přísudku) nebo jen jednoho z nich:

Началась весна. (= Začalo jaro.)
Зеленеет трава. (= Zelená se tráva.)
Сумерки. (= Smráká se.)
Вечереет. (= Táhne k večeru.)

Věty se dělí na věty jednoduché a souvětí. Souvětí se skládá z několika jednoduchých vět. Souvětí, stejně jako věta jednoduchá, tvoří samostatný celek. Věty, ze kterých je souvětí složeno, jsou spolu spojeny svým významem, intonací a lexikálními prostředky.

Základní větné členy

Hlavními větnými členy jsou podnět a přísudek.

Podmět je základní větný člen, který je spojen s přísudkem a odpovídá na pádové otázky prvního pádu кто? (= kdo?) nebo что? (= co?) :

Установилась хорошая (что?) погода. (= Udělalo se (co?) hezké počasí.)
(Кто?) Дети вернулись из школы. (= (Kdo?) Děti se vrátily za školy.)

Přísudek je základní větný člen, který je spojen s podmětem a odpovídá na otázky что делает предмет? (= co dělá předmět?) , что с ним происходит? (= co se s ním děje?) , что он такое? (= co je zač?) , кто он такой? (= co je zač?) aj.

Листья на деревьях пожелтели. (что сделали?) (= Listí na stromech zežloutlo. (co udělalo?))
Студенты занимаются в читальном зале. (что делают?) (= Studenti se učí v čítárně. (co dělají?))
Москва – столица России. (что такое Москва? что есть Москва?) (= Moskva je hlavní město Ruska. (co je Moskva? co je to Moskva?))

Rozvíjející větné členy

Větné členy, které upřesňují základní nebo jiné členy věty, se nazývají rozvíjející.

Předmět je rozvíjející větný člen, který odpovídá na pádové otázky (kromě prvního pádu) a označuje objekt.

Přívlastek je rozvíjející větný člen, který odpovídá na otázky какой? (= jaký?) , чей? (= čí?)

Příslovečné určení je rozvíjející větný člen, který vyjadřuje vlastnosti jiné vlastnosti nebo děje. Rozvíjí přísudek nebo jiné větné členy. Příslovečné určení odpovídá na otázky как? (= jak?) , каким образом? (= kterak?) , где? (= kde?) , куда? (= kam?) , откуда? (= odkud?) , зачем? (= za jakým účelem?) , при каком условии? (= za jaké podmínky?) , почему? (= proč?) , отчего? (= proč?) , как долго? (= jak dlouho?) a jiné.

Druhy rozvíjejících větných členů	Otázky, na které odpovídají rozvíjející větné členy	Příklady
Předmět	otázky nepřímých pádů	Учитель дал (кому?) мне задание. Učitel dal (komu?) mě úkol.
Přívlastek	какой? (= jaký?) , чей? (= čí?)	На его лице была (какая?) весёлая улыбка. Na jeho tváři byl (jaký?) veselý úsměv.
Příslovečné určení	как? (= jak?) , каким образом? (= kterak?) , где? (= kde?) , куда? (= kam?) , откуда? (= odkud?) , зачем? (= za jakým účelem?) , при каком условии? (= za jaké podmínky?) , почему? (= proč?) , отчего? (= proč?) , как долго? (= jak dlouho?)	(когда?) Сегодня русский язык изучает много людей. (kdy?) Dnes se ruštinu učí mnoho lidí.

Věta jednoduchá

Jednoduchá věta je věta, která má jeden gramatický základ. Může být složena z:

ze dvou základních větných členů – z podmětu a přísudku:
Кругом лежит снег. (= Kolem leží sníh.)
nebo z jednoho – z podmětu:
Зима. Кругом много снега. (= Je zima. Kolem je hodně sněhu.)
nebo z jediného přísudku:
Вечереет. Небо на западе порозовело. (= Táhne k večeru. Nebe na západě růžovělo.)

K podmětu a přísudku se mohou vztahovat závislá slova – rozvíjející větné členy.

Větné členy se dělí na základní a rozvíjející.

Jednoduchá věta podle toho, zda obsahuje nebo neobsahuje rozvíjející větné členy

Věty se dělí na věty jednoduché a souvětí. Jednoduché věty i souvětí mohou být rozvitá a holá, tzn. že mohou, ale nemusejí, kromě hlavních větných členů obsahovat také rozvíjející členy (přívlastky, předměty, příslovečná určení atd.)

Он пришёл очень быстро.
Přišel velmi rychle. (rozvitý)
Он пришёл.
On přišel. (nerozvitý)

Jednoduchá věta podle toho, zda obsahuje nebo neobsahuje základní větné členy

Podle toho, zda věta obsahuje hlavní členy, dělíme jednoduché věty na dvojčlenné a jednočlenné.

Dvojčlenné jednoduché věty obsahují všechny nutné členy pro vytvoření struktury věty:

Небо на востоке озарялось розовым светом.
Nebe na východě bylo ozářeno růžovou barvou.

V jednočlenných jednoduchých větách chybí některý z členů: hlavní nebo vedlejší, ale lze jej lehce doplnit díky významu věty:

Коля пошёл в спортзал, а я – в бассейн.
Kolja šel do tělocvičny a já do bazénu.

(je vypuštěn přísudek пощёл)

Rozlišení jednoduchých vět podle záměru výpovědi

Z hlediska výpovědi (sdělení, otázka, pobídka) se jednoduché věty dělí na oznamovací, tázací a rozkazovací.

V oznamovacích větách se sděluje o nějaké události nebo skutečnosti:

Один берег реки был высокий и обрывистый.
Jeden břeh řeky byl vysoký a strmý.
Другой берег реки был низкий и ровный.
Opačný břeh řeky byl nízká a rovný.

tázací otázky odpovídají na otázku:

Кто сегодня опоздал?
Kdo se dnes opozdil?
Где будет проходить выставка?
Kde se bude konat výstava?
Вы знаете, где находится музей?
Víte, kde se nachází muzeum?

V rozkazovacích větách se vyjadřuje pobídka k činnosti: příkaz, prosba, výzva, rada, žádost, doporučení atd.

Посмотри вокруг.
Podívej se okolo.
Пойдём в парк.
Půjdeme do parku.
Ешь побыстрее!
Jez rychleji!

Rozlišení jednoduchých vět podle citového zabarvení

Jednoduché věty mohou navíc vyjadřovat emoce a pocity mluvčího. Takové věty mají intonaci zvolání. Tyto věty nazýváme věty zvolací.

Какая кругом красота!
jak je kolem krásně!
Ребята, послушайте!
Děti, poslyšte!

Věty, ve kterých nejsou vyjádřeny emoce, nazýváme nezvolací. Mají oznamovací nebo tázací intonaci.

Podle cíle vyjádření může být každá věta jednoduchá větou zvolací:

oznamovací věta:
- Как хорошо в лесу!
  Jak je v lese dobře!
- Как прекрасна весна!
  Jak je jaro krásné!
tázací zvolací:
- Неужели ты этого не знал?!
  Opravdu jsi to nevěděl?!
rozkazovací zvolací:
- Пойдём на бассейн!
  Pojďme na bazén!

Oznamovací věty

Oznamovací věty se dělí na stvrzovací nebo záporné podle toho, jestli potvrzují nebo popírají myšlenku, kterou obsahují.

Погода стояла тихая, тёплая, безветренная.
Počasí bylo tiché, teplé a bez větrů. stvrzovací věta
Ничего не было слышно из-за громкой музыки.
Nebylo nic slyšet kvůli hlasité hudbě. záporná věta

V ruštině se zápor vyjadřuje pomocí záporné částice не (= ne) a slova нет (= ne) .

Pokud částice не (= ne) je před přísudkem, pak popíráme celou myšlenku, kterou věta obsahuje; pokud částice нет (= ne) je za kterýmkoli jiným větným členem, pak je popírána jen část výpovědi.

Я завтра не приду в университет.
Zítra nepřijdu na univerzitu.
Нет, я не тебе меня судить.
Ne ty bys mě měl soudit.

Jednoduché věty podle toho, zda obsahují hlavní členy

Podle toho, zda věta obsahuje hlavní členy, dělíme jednoduché věty na jednočlenné a dvojčlenné.

Ve dvojčlenné větě jsou podmět a přísudek hlavními členy:

Они громко засмеялись.
Hlasitě se zasmáli.
Он был очень умён.
Byl velmi chytrý.
Весело сияет месяц над селом.
Vesele svítí měsíc nad vesnicí.

Jednočlenná věta je věta jednoduchá, která obsahuje pouze jeden hlavní člen (s rozvíjejícími slovy nebo bez nich). Podle toho je dělíme na jmenné (mají pouze podmět) a slovesné (mají pouze přísudek). Jednočlenné věty mohou být:

Neurčité osobní: hlavní člen může být vyjádřen slovesem ve 3. osobě mn. č. přítomného nebo budoucího času nebo slovesem v množném čísle v minulém čase. Neurčité osobní věty jsou vytvářeny, pokud není známo, kdo je působitelem děje:
- Меня вызвали к директору.
  Zavolali mě k řediteli.
- За рекой косили.
  Za řekou kosili.
Zobecněné osobní: nejčastěji se s nimi setkáváme v příslovích, pořekadlech a popisech; hlavní člen je v těchto větách vyjádřen slovesem ve 2. osobě j. a mn. č. přítomného a budoucího času nebo rozkazovacím způsobem slovesa:
- Что посеешь, то и пожнёшь
  Co zaseješ, to sklidíš.
Neosobní: nemají a nemohou mít působitele děje. Přísudek je obvykle vyjádřen neosobním slovesem:
- На улице стемнело.
  Venku se setmělo.
Určité osobní: v těchto větách může být hlavní člen vyjádřen slovesem v 1. nebo 2. osobě j. č. nebo mn. č. přítomného nebo budoucího času nebo slovesem v rozkazovacím způsobu:
- Стою и смотрю. (= Stojím a hledím.)
Infinitivní: hlavní člen je vyjádřen infinitivem:
- Вам уже exать. (= Máte už jet.)
- Спать! (= Spát!)
Jmenná: hlavní člen je totožný s podmětem u dvojčlenné věty a je vyjádřen podstatným jménem ve formě prvního pádu j. č.: Ночь. (= Je noc.) , Улица. (= Ulice.) , Фонарь. (= Lampa.) , Аптека. (= Lékárna.)

Souvětí

Souvětí je složeno ze dvou nebo více jednoduchých vět, které jsou spojeny významem nebo pomocí spojek. Souvětí dělíme na:

V souvětí souřadném jsou jednoduché věty významově rovnocenné a jsou spojeny souřadicími spojkami и (= a, i ) , а (= a) , но (= ale ) , да (= a) , или (= nebo ) , либо (= nebo ) , однако (= nicméně ) , зато (= avšak ) a také složenými souřadicími spojkami ни... ни... (= ani...ani) , то... то... (= buď...nebo ) , то ли..., то ли... (= jestli...pak) , не то..., не то... (= ani...ani ) a jinými:
- Дождь кончился, и взошло солнце.
  Přestalo pršet a vyšlo slunce.
- То кто-то закричит, то кто-то запоёт.
  To někdo zakřičí, to někdo zazpívá.
V podřadném souvětí je hlavní věta, ke které jsou připojeny vedlejší věty podřadícími spojkami nebo spojovacími výrazy: что (= co ) , чтобы (= aby ) , где (= kde) , когда (= kdy, když ) , куда (= kam) , почему (= proč) , если (ежели) (= jestli ) , как (= jak) , пока (= zatím ) , хотя (= ačkoli ) , поэтому (= proto) , какой (= jaký) , который (= který) , чей (= čí) apod. nebo složenými podřadicími spojkami: благодаря тому что (= díky tomu, že) , ввиду того что (= neboť) , вследствие того что (= vinou toho, že) , вместо того чтобы (= místo aby) , несмотря на то что (= nehledě na to ) , прежде чем (= předtím ) , с тех пор как (= od té doby co) apod. Podřadicí spojka a spojovací výraz jsou vždy obsaženy ve vedlejší větě:
- Он знал, что до конце лекции осталось несколько минут.
  Věděl, že do konce přednášky zůstalo několik minut.
- Маша не хотела, чтобы её ждали.
  Máša nechtěla, aby na ni čekali.
- В окно я увидел, как маленькая синичка села на ветку.
  Oknem jsem uviděl, jak si malá sýkorka sedla na větev.
V bezspojkových větách jsou věty jednoduché propojeny bez spojek nebo bez spojovacích výrazů. Jednotlivé věty jsou spojeny obsahem a intonací:
- Машина резко тронулась, мотор заворчал, все откинулись на сиденья.
  Auto se prudce rozjelo, motor zavrčel a všichni se opřeli o sedadla.

Souřadná souvětí

Souvětí, ve kterých jsou věty jednoduché rovnocenné svým významem a jsou propojeny souřadicími spojkami, označujeme jako souvětí souřadná.

V souřadných souvětích jsou věty jednoduché spojeny souřadicími spojkami:

slučovací:: и (= a/i) , да (= и) (= a) , ни… ни… (= ani... ani...) , тоже (= také,) , также (= také,) , не только… но и (= nejen... ale i) , как… так и (= jak... tak i)
vylučovací:: то… то (= i... i...) , не то… не то… (= ani... ani...) , или (= nebo) , или… или (= buď... nebo...) , либо (= nebo)
odporovací:: а (= a/ale) , но (= ale) , да (= но) (= ale) , однако (же) (= avšak) , зато (= zato) , но зато (= zato však)

Podřadná souvětí

Souvětí, ve kterých je jedna věta jednoduchá svým významem podřízena jiné větě a je s ní spojena podřadicí spojkou nebo spojovacím výrazem, označujeme jako souvětí podřadná.

V podřadném souvětí jsou věty hlavní a vedlejší.

Vedlejší věta je spojena s hlavní větou pomocí podřadicích spojek nebo spojovacích výrazů (viz výše).

Spojovací výrazy jsou buď vztažná zájmena (který, co, koho, čím, kým apod.) nebo příslovce (kde, kudy, odkud apod.), která plní funkci podřadicích spojek.

Rozlišení vedlejších vět, které jsou součástí hlavních větných členů

Souvětí podřadná se podle významu vedlejší věty dělí do třech skupin: přívlastková, předmětná a příslovečná.

Vedlejší věty přívlastkové závisí na podstatném jménu ve větě hlavní a vyjadřují jeho charakteristiku nebo vlastnost. Na vedlejší věty přívlastkové rozvíjející slovo (podstatné jméno v hlavní větě) se ptáme какой? (= jaký?)

Картина (какая), которую я увидел в дальней комнате, меня ошеломила своим великолепием.
Obraz (jaký?), který jsem uviděl ve vzdálené místnosti, mě ohromila svou velkolepostí.

Vedlejší věty předmětné závisí na slovech v hlavní větě, které mají význam řeči (mluvit, prosit, odpovídat), myšlenky (přemýšlet, rozhodnout se, přemítat) a emocí (cítit, mít radost, být rád, být smutný) a upřesňují (tj. doplňují, vysvětlují, odhalují) význam těchto slov. Na vedlejší věty předmětné se ptáme pádovými otázkami:

Он явился с известием (о чём?), что лошади готовы.
Přišel se zprávou (o čem?), že koně jsou připraveni.

Vedlejší věty příslovečné závisí na slovesech nebo slovech příslovečného významu v hlavní větě a upřesňují místo, čas, příčinu, účel aj. děje.

Vedlejší věty s místním významem vyjadřují místo děje, o kterém se mluví v hlavní větě, a ptáme se na ně где? (= kde?) , куда? (= kam?) , откуда? (= odkud?)

Деревья кругом (где?), куда ни глянешь, были все золотые и красные.
Strom kolem (kde?), kam ses jen podíval, byly všechny zlaté a červené.

Vedlejší věty s významem času upřesňují čas děje, o kterém se mluví v hlavní větě, a ptáme se na ně когда? (= kdy?) , с какого времени? (= od kdy?) , до какого времени? (= do kdy?)

Когда уже все расселись, в огромном театре потухли сразу все лампочки. (когда потухли?)
Když se už všichni posadili, v obrovském divadle najednou zhasla všechna světla. (kdy zhasla?)

Vedlejší věty s významem podmínky upřesňují podmínku, za které probíhá nebo může probíhat děj, o kterém se mluví v hlavní větě, a ptáme se na ně при каком условии? (= za jaké podmínky?)

Хорошо (при каком условии?), когда за окнами шумят деревья.
Je hezké (za jaké podmínky?), když za okny šumí stromy.

Vedlejší věty s významem příčiny upřesňují příčinu dějě, o které se mluví v hlavní větě, a ptáme se na ně по какой причине? (= s jakou příčinou?)

Они вернулись (по какой причине?), потому что забыли дома ключ.
Vrátili se (z jaké příčiny?), protože zapomněli doma klíč.

Vedlejší věty s významem účelu upřesňují účel děje, o kterém se mluví v hlavní větě, a ptáme se na ně с какой целью? (= za jakým účelem?) , для чего? (= Proč?)

Она вернулась (с какой целью? для чего?), чтобы взять зонт.
Vrátila se (za jakým účelem?, proč?), aby si vzala deštník.

Vedlejší věty s významem následku upřesňují následek děje, o kterém se mluví v hlavní větě, a ptáme se na ně что из этого следует? (= z čeho to vyplývá?)

Я вернулся в родной город (что из этого следует?), поэтому скоро снова смогу увидеть дорогие мне с детства лица.
Vrátil jsem se do rodného města (co z toho vyplývá?), a proto mohu znova uvidět tváře, které jsou mi od dětství drahé.

Vedlejší věty s významem způsobu upřesňují způsob (charakteristiku) děje, o kterém se mluví v hlavní větě, a ptáme se na ně как? (= jak?) , каким образом? (= kterak?)

Человек этот вёл себя так (как?), как будто никого рядом не было.
Ten člověk se choval tak (jak?), jako kdyby kolem nikdo nebyl.

Vedlejší věty s významem míry a stupně upřesňují míru a stupeň děje, o kterém se mluví v hlavní větě, a ptáme se na ně в какой мере? (= v jaké míře?) , в какой степени? (= v jaké míře?) , до какой степени? (= v jaké míře?) , сколько? (= kolik?) , насколько? (= Nakolik?)

Она знала жизнь настолько плохо (насколько?), насколько это возможно в 20 лет.
Znala život tak špatně (jak?), jak je to možné ve 20 letech.

Vedlejší věty s významem srovnání upřesňují děje na základě srovnání s odpovídajícím předmětem nebo jevem a ptáme se na ně как что? (= jako co?) , как кто? (= jako kdo?) , чем что? (= než co?) , чем кто? (= než kdo?) , подобно чему? (= podobně jako co?) , подобно кому? (= podobně jako kdo?)

С острыми звуками (подобными чему?), будто кто-то бьёт мелкой дробью в барабан, дожди стучит по подоконнику.
Déšť prší na parapet a vydává ostré zvuky (podobající se čemu?), jakoby někdo bubnoval na buben.

Vedlejší věty s významem ústupku jsou spojeny s dějem, který je opačný ději v hlavní větě, a ptáme se na ně несмотря на что? (= nehledě na co?)

Было уже достаточно тепло (несмотря на что?), несмотря на то, что кругом лежал рыхлый, тяжёлый снег.
Nehledě na to, že už bylo dost teplo, kolem ležel kyprý, těžký sníh.

Pořadí slov ve slovních spojeních

U neutrálního slovosledu ve slovních spojeních:

přídavné jméno předchází před podstatným jménem ( интересная выставка (= zajímavá výstava) );
závislé slovo následuj za slovem řídícím ( в центре города (= v centru města) , читает газету (= čte noviny) );
příslovce na -о, -е, předcházejí slovesu ( хорошо танцует (= dobře tancuje) ) a příslovce s předponou по- a příponou -ски následují po slovese ( пишет по-русски (= píše rusky ) );
podmětová část předchází přísudkové části ( Брат читает. (= Bratr čte.) );
Přívlastek, vyjadřující místo nebo čas, se může nacházet na začátku věty, po něm následuje přísudková část, po ní podmětová část ( В городе есть театр. (= Ve městě je divadlo.) );
podstatné jméno v jiném než prvním pádě následuje za slovesem ( пришёл в класс (= přišel do třídy) ).

Pořadí slov ve větě

U neutrálního slovosledu ve větě:

První pozici má podmětová část, druhou pozici má přísudková část:
- Сестра пишет. (= Sestra píše.)
- Брат читает. (= Bratr čte.)
Přívlastek na začátku věty (první pozice podmětové části, druhá pozice přísudkové části):
- Зимой начались каникулы.
  V zimě začaly prázdniny.
- Весной распускаются деревья.
  Na jaře pučí stromy.
Závislost slovosledu ve větě na aktuálním členění:
- Игорь вернулся поздно вечером. (Когда вернулся Игорь?)
  Igor se vrátil pozdě večer. (Kdy se vrátil Igor? )
- Поздно вечером вернулся Игорь. (Кто вернулся поздно вечером?)
  Pozdě večer se vrátil Igor. (Kdo se vrátil pozdě večer? )

Přímá řeč

Přímá řeč je přesně reprodukovaná výpověď jiné osoby, kterou předává ten, kdo ji vypověděl, představil si ji nebo napsal:

Таня помолчали и опять спросила: «Так куда же мы сегодня пойдём?»
Táňa se odmlčela a opět se zeptala: „Kam že to dnes půjdeme?“

Věty s přímou řečí se skládají ze dvou částí: výpovědi jiné osoby a slov autora, které doprovázejí přímou řeč. Tyto části jsou propojeny bez spojek, jsou spojeny pomocí intonace a smyslu.

Slova autora říkají:

komu patří přímá řeč:
- «Ты что тут делаешь?» – спросил другой детский голос.
  „Co to děláš?“ zeptal se druhý dětský hlas.
kdy to bylo řečeno a za jakých podmínek:
- «Смотри, плачет!» – раздалось за кустами.
  „Podívej, pláče!“ ozvalo se za keři.
jaký zvyk hovořit má osoba, jejíž řeč se sděluje:
- «Ему же вредно волноваться!» – скороговоркой сказала сестра.
  „Nesmí se rozčilovat!“ řekla rychle sestra.

Slova autora se mohou nacházet

před přímou řečí:
- Я наклонился к нему и тихо спросил: «А ты знаешь, кто я?»
  Naklonil jsem se k němu a tiše se zeptal: „Víš, kdo jsem?“
za ní:
- «Здравствуй!» – я пожал протянутую мне руку.
  „Ahoj!“ stiskl jsem podanou ruku.
uprostřed přímé řeči:
- «Какой разговор!» – отвечаю ему. – Я должен это сделать!»
  „Není o čem mluvit!“ odpověděl jsem, „musím to udělat!“

Nepřímá řeč

Výpověď jiné osoby lze také sdělit jednoduchou větou. V tomto případě se uvádí pouze téma výpovědi. Obsah výpovědi jiné osoby se sděluje pomocí spojek a spojovacích výrazů ( что (= co ) , где (= kde) , когда (= kdy) , сколько (= kolik) , почему (= proč) apod.):

Врач посмотрел на Андрея и спросил, как он себя чувствует.
Lékař se podíval na Andreje a zeptal se, jak se cítí.
Я сказал, что Петя сейчас на работе.
Řekl jsem, že Péťa je teď v práci.
Витя объяснил, почему он не пришёл на репетицию.
Víťa vysvětlil, proč nepřišel na zkoušku.